STŘEDOVĚK

Ve středověku se používalo tzv. planchettové sedlo, žena seděla bokem a nohy spočívaly na stupátku (planchette). Dáma nosila dlouhé, měkce splývající šaty s relativně vysoko nasazeným pasem. Najdeme malby žen v šatech s velkými dekolty, které mají hlavy ozdobené květinovými věnci ale také s uzavřenými šaty a vysokým "kloboukem" ze něhož vlaje závoj. Předpokládá se, že oděv byl přizpůsoben ročnímu období.

V průběhu 16. a 17. Století přišlo do módy širší a bohatší dámské oblečení. Nákladné, bohatě vyšívané sukně vykukovaly pod svrchním, vpředu otevřeným oděvem. Když se móda přiklonila k uzavřeným róbám, vznikly bohatě zdobené sukně přes skutečnou spodničku, která měla docílit požadované bohatosti. Naškrobená, vyztužená spodnička byla pro ježdění na koni absolutně nevhodná a tak se začalo používat větší množství měkkých splývajících spodniček.

Vzhledem ke kvalitě tehdejších cest se počítalo se zašpiněním šatů během jízdy a tak vznikla tzv. "safeguard" ochrana. Jednalo se zvláštní vrchní sukni, chránící dámu před špínou i špatným počasím. Horní část těla ochraňovala, od mužů převzatá, perelína či pláštěnka. Vlasy se schovaly pod kapucu nebo klobouk.

RENESANCE

Žena namalována v této době při jízdě na koni je vzácností. Cestování byla rutina nikoliv zvláštní okamžik, který by se umělci snažili zachytit. Tehdejší malby korunovaných hlav prezentují hlavně jejich moc, případně historický mezník, který měl být zachován další generaci. Velasquezova malba královny Isabely Bourbonské slouží k demonstraci moci a bohatství královského dvora. Královna má na sobě šaty bordó barvy, které byly odshora dolů vyšity zlatou nití. Šaty jsou velice dlouhé, zakrývají celý hřbet koně a visí koni až pod hlezna. Díky výšivce musely být těžké. Pod rozšířenými polodlouhými rukávy vykukují připojené světlé rukávy. Šaty jsou uzavřené se světlým vsazením u krku. K tomu je, pro tu dobu typický, vysoký límec. Vlasy má královna ozdobeny bílím perem.

V přechodu mezi renesancí a barokem se tvary změkčily a barvy rozjasnily. Zde je vidět, že myšlenka "dáma se nesmí ukazovat v pestrých barvách" , která je striktně dodržována hlavně v Anglii, se vztahuje hlavně k období klasicismu.

BAROKO

V období baroka převzaly ženy od svých protějšků vrchní díl obleku, tedy kabátec, který používaly přes své šaty při jízdě na koni. Malba malíře Godfreyho Knellera z roku 1715 zobrazuje hraběnku von Mar v nákladném, stříbrně zdobeném obleku z růžového hedvábí . Její oblek sestával z dlouhé knoflíkové vesty, šátku uvázaného kolem krku na uzel a ještě delšího kabátce, rovněž na knoflíky, s velkými ohrnutými rukávy. Tedy oblek u mužů naprosto běžný. Ke svému jezdeckému oděvu nosila, takéž mužský, třírohý klobouk.

Druhá polovina 18. století přinesla jednoduchou ženskou jezdeckou módu, silně orientovanou na mužský oděv. Ženskost přesto zůstala zachována v podobě velmi dlouhých a širokých sukní, mnohdy sahajících až k zemi, když dáma usedla na koně. Horní díl zdůrazňuje ženské tvary a korzet směruje pohled na štíhlý pas. Hluboký dekolt je vzácností, ve výstřihu se nosí šátek. Mimo tříroháku nosí dámy vysoký klobouk, který je bohatě zdoben stuhami. Ztužené a napudrované paruky jsou odloženy a přírodní vlasy volně spadají přes ramena.

EMPÍR

Od konce 18. Století s nástupem empíru se oblečení dam opět navrací k ženskosti a následuje módu. Tehdejší ideál krásy přál vysokým pasům, což se projevuje i v jezdeckém oděvu. Ten se ve většině případů skládá ze spodních šatů se zvýšeným pasem (podstřihnuté pod prsy) a krátkého kabátku zvaného spencer. Ten je často inspirován mužskou uniformou tehdejší doby. Naopak obraz od A.J. Grose ukazuje královnu Kateřinu Vestfálskou v černých sametových šatech s vysokým pasem, který je zdůrazněn stříbrnozlatým páskem. Dekorace ze stříbra a zlata, stejně jako hermelínový lem jsou decentní, ale nákladné a staví na odiv královnino bohatství.

KLASICISMUS

Cca v roce 1830 sklouznul pas v dámské módě opět do přirozené pozice. Do módy přišly kabátce s vycpanými rameny a extrémně dlouhými rukávy. Dámy nosily převážně cylindr se závojem. Tím, že se krinolína stala základem dámské módy, se poprvé vytvořil rozdíl mezi každodenní a jezdeckou módou. Krinolína byla pro jízdu na koni absolutně nevhodná. 

Od 2. poloviny 19. století byly jezdecké šaty šity podle speciálních střihů, aby lépe pasovaly jezdkyni v sedle, zachovaly elegantní ráz a smysl pro bezpečnost. Přesto je sukně stále graciózní a zakrývá kotníky. Mezitím zdomácněly pod jezdeckou sukní nošené rajtky a vysoké boty. Rajtky byly zhotoveny z měkké barvené kůže a od kolen dolů z materiálu stejného jako sukně. Kalhoty byly připnuty na knoflíky ke stále ještě nošenému korzetu. Sukně měla roztažitelný pas a je připevněna na kabátec taktéž knoflíky. V 2. Pol 19. Století se šaty šily na míru. Sukně byly stále dlouhé, částečně s vlečkou, ale méně objemné. Ubylo i spodniček. Na sukních bylo vytvořeno jakési prohloubení pro pravé koleno, takže šaty korektně a hladce splývaly k zemi i když dáma seděla v sedle. Horní díl k této sukni tvořil kabátek do pasu s tzv. vlaštovčím ocasem - malými šosy a úzkými rukávy. Dámy nosily cylindr nebo buřinku opásané nařaseným závojem.

Na přelomu století převládl v dámském jezdectví smysl pro bezpečnost. Paní Alce Hayes patentovala tzv. bezpečnostní jezdeckou sukni. Na pravé straně měla veliký rozparek a nohy jezdkyně přikrývala jako velká zástěra. Při chůzi se pravá strana připnula vysoko na knoflík a tím se stala opět uzavřenou. A. Hayes tvrdila, že uzavřená sukně je obzvláště nebezpečná a že s jejím patentem má jezdkyně větší šanci při pádu z koně opustit sedlo. Nadále však ženy nosily korzet i při ježdění. Ideál krásy byla štíhlá žena s útlým pasem a tak byly pohyblivost a pohodlí při jízdě na koni obětovány marnivosti. Doporučováno bylo polstrování zadních dílů kabátce, aby nebyl vidět přechod mezi korzetem a zády. 

Počátkem 20. století byl prosazen požadavek odpůrců korzetů a ten byl nahrazen šněrovačkou. Po krátkém kabátku se stojáčkem přišel do módy na nějaký čas dlouhý kabát se šosy sahajícími až ke kolenům. Pokrývka hlavy byl v této době neustále cylindr nebo buřinka. Častý byl také "tvrďák" s plochou krempou. Ženy začínaly po 1. Sv. válce jezdit v mužských sedlech stále častěji a sukně postupně ustupují klasickým rajtkám.

Sukně A. Hayesové vtéto době stále ještě kryje obě nohy jezdkyně v DS, postupně ale zkracuje svou délku až do dnešní podoby, kdy zcela zakrývá pravou nohu jezdkyně, ale levou nechává po kotník odkrytou.

Text: Karolína Frankelová

Foto: Blanka Satranová a archiv členek zs Dámy v sedle